Letošní léto jsem si malovala v těch nejkrásnějších barvách. Z gruntu totiž předělávám léta zanedbávanou zahradu a po měsících klučení pařezů, odstraňování nahromaděného nepořádku a nezbytných oprav jsem snila o ranní kávě na zahradě plné rozezpívaného ptactva, o bosých nohách v ranní rose, o koupání v řece a o sázení nových stromků a květin. Těšila jsem se na všechnu tu práci, která konečně za mnou bude vidět, a já se budu rozplývat nad každým poupětem nových anglických růží, ochutnám první broskve a všechny sousedy podaruji nádhernými ciniemi. Pár týdnů prakticky mimo civilizaci, jen občas vyjet na kole do města na kafe a na wifi. Tak jsem si to myslela já.

Leč léto uhodilo u nás v Polabí obzvlášť bezohledně. Vůbec nebralo ohledy na můj sen. Sluneční paprsky spálily trávu, ranní rosa se nekonala a ptáci se odvážili pípnout až večer. Na zahradu přiletěly všechny možné choroby a škůdci si brousili zuby na nové stromky. K dovršení všeho vyschla studna a na zahradě se bez újmy dalo dělat až v podvečer.

Každý den jsem vyhlížela aspoň náznak nějakého mráčku a čekala jsem na vánek s vůní vody, ale kdepak. Tak co tomu trochu pomoct a déšť si přivolat? Potřebovala jsem se nějak zabavit, zaplašit pocit marnosti a nalézt ztracenou motivaci.

Naštěstí jsem měla velkou krabici korálků, staré formičky na cukroví a kolo drátu. O kleště nikdy nouzi nemám a opuštěný rám po dětské houpačce mi vnukl inspiraci: udělám si zahradní závěs.

Neměla jsem ovšem odhad, zda mi korálky budou stačit. Proto jsem se rozhodla, že závěs pojmu jako stavebnici. Připravím si jednotlivé dílky, které budu postupně spojovat kousky drátu, a uvidím, kam až vystačí.

Nejprve jsem si připravila dílky. Na drát jsem navlékla velké plastové korálky. Ty jsem si syslila hodně dlouho, skoro třicet let. Pocházejí z Jablonce z exkluzivní vývozové řady 80. let. Na obou koncích každého návleku jsem vytočila očko.

Prošmejdila jsem zásuvky, co by se tak ještě mohlo hodit: dávno nepotřebné klíčky, staré nábojnice, rolničky, ověsy z křišťálového lustru, kovové knoflíky. To vše jsem ovázala nebo opletla drátkem s očky na koncích.

Formičky na pracny jsem proděravěla pomocí velkého hřebíku a kladívka. Spotřebovala jsem jich sedmdesát.

Pak jsem musela vymyslet, jak budu jednotlivé dílky spojovat. Z drátu jsem ohnula několik druhů esíček a vybírala ten správný typ. Chtěla jsem použít jen jeden druh, aby různé spojky nepůsobily v kompozici příliš rušivě. Stačily mi k tomu kombinačky a kulaté bižuterní kleště.

Tady je vítěz.

Esíček jsem si vyrobila plnou krabičku, bylo jich určitě přes dvě stě.

Pěkně vyschlou sukovici jsem vyčistila, hrany obrousila jemným smirkovým papírem a několikrát natřela olejovým lakem. Pak jsem navázala oka z dvojitého drátu, přibližně stejně od sebe.

Na tohle jsem se těšila ze všeho nejvíc! Kulatinu jsem zavěsila do kovového rámu po dětské houpačce a začala dílky skládat k sobě.

A tak jsem si hrála několik horkých letních večerů.

Při zalévání zahrady dostával sprchu i závěs, takže kovové dílky postupně chytaly krásnou barevnou patinu. Vodotryskem se závěs jemně kovově rozezněl. A což teprve při poryvech osvěžujícího větru!

Závěs oživil sluncem spálenou trávu.

A pak bylo hotovo...

Závěsu to sluší i v koruně jabloně. Jak větvemi prosvítají sluneční paprsky, formičky házejí lesklá prasátka.

Déšť sice přišel až za čtrnáct dní, ale kdo ví, třeba tomu vážně pomohl můj nový závěs. A já jsem se dokonale odstresovala a po dešti začala sázet nové stromky.