I Poutník má své vlastní příběhy.

Příběhy, ve kterých se kouzlo prolíná se strachem.

Poutník miluje západy Slunce. Kvůli nim zůstává na vrcholech až do posledního paprsku. Jenže pak přichází tma, dlouhý návrat a les, který po setmění vypráví úplně jiné příběhy.

Ano, Poutník se bojí.

Přesto vykročí.

Protože právě za hranicí strachu často čeká ten nejkrásnější příběh.

Výšky jsou pro Poutníka symbolem svobody.

Místem, kde vítr utiší mysl a obzor připomene, jak nekonečný svět dokáže být.

Pak však stačí jediný pohled dolů. Hlava se roztočí, srdce zrychlí a ticho zaplní plíživý strach.

Právě tehdy si Poutník uvědomí, že nejvyšší vrcholy neleží v horách, ale v nás samotných.

Když se však Poutník podívá svým druhým okem, všechny strachy se tiše rozplynou.

Svět se promění a obyčejná krajina odhalí svou skrytou tvář.

Právě teď se začne rodit pohádkový příběh. Příběh, který touží být vyprávěn.

Každá fotografie je jen prvním nadechnutím. Teprve když se jí Poutník dotkne ve svém tichém světě, začne příběh ožívat. S každým jemným tahem se magie rozvíjí, světlo šeptá stará kouzla a skutečnost se pozvolna prolíná s fantazií.

Slova a fotografie se propletou jako dvě cesty jednoho příběhu.

To, co ještě před několika dny existovalo jen v oku, srdci a tichých představách malého Poutníka mezi světy, najednou ožívá.

A právě tehdy se pohádka promění ve skutečnost, kterou může spatřit i někdo další.

Vy, milí človíčci.

Koloběh příběhů minulosti, přítomnosti a budoucnosti.

Na vrcholku mlčky bdí starý kříž.

Strážce věčnosti a nekonečna.

V tichu hor se hrdost mění v pokoru, když Slunce odevzdává svůj poslední paprsek Měsíci. 

Toto místo pamatuje víc, než dokáže vyslovit.

Příběhy mé. Příběhy přírody.

Příběhy tvé, človíčku.

A další už trpělivě čekají, až budou probuzeny.

Klášter v lese hlubokém skrývá svou tvář.

Ale když ji človíčku objevíš v tichu ti povypráví svůj příběh tajemný.

Kolik příběhů už hluboké jezero ukrylo ve svém zrcadle?

Kolikrát se v jeho tiché hladině odrazilo nebe, Slunce, Měsíc i hvězdy?

Možná každý odraz nese vzpomínku, kterou čas nedokázal odnést.

Stačí se zastavit a naslouchat.

Človíčku, slyšíš?

Jezero stále šeptá svá tajemství.

Vrchol pamatuje kroky těch, kteří hledali víc než cestu vzhůru.

Každý kámen ukrývá otisk odvahy, pochyb i tichých modliteb.

A ty, človíčku… vystoupal jsi až sem? Dotkl ses hranice svých sil?

Pak věz, že žádný vrchol, ať už je malý či velký není místem vítězství nad horou.

Je branou, kde, ty človíčku na okamžik spatříš svou pravou tvář a v tichu zvítězíš sám nad sebou.

Krávy na pastvině široké ukládají se ke spánku a nechají si vyprávět pohádku.

Človíčku, máš rád pohádky na dobrou noc?

Jezero ukryté mezi horami, které nad ním mlčky drží svou věčnou stráž.

Na jeho hladině se rodí příběhy, které pomalu odplouvají do krajů, kam tvoje kroky, malý človíčku nikdy nedojdou.

Řeka dravá plyne bez ohlédnutí.

Bere vše, co jí do cesty vstoupí.

Moje i tvoje příběhy.

Nic nevrací.

V jejím proudu se skrývá tajemství.

Tajemství, že jsou cesty, které mají jen jeden směr. 

I řeka zná ticho.

V klidných zátokách zpomalí svůj proud a nechá příběhy na okamžik vydechnout.

Hladina se promění v zrcadlo, kde se čas zastaví.

Zátoka tiše střeží vše, co ještě na chvilku nemá být zapomenuto.

Řeka své příběhy svěřuje proudu.

Skála je svěřuje věčnosti.

Mlčky je uchovává ve svém nitru, kde je čas nedokáže vymazat a vítr zapomenout.

Stačí přiložit srdce k jejímu tichu a možná, človíčku, uslyšíš příběh, který čekal právě na tebe.

Koloběh příběhů minulosti, přítomnosti a budoucnosti.

Poutník mezi světy vám přeje léto plných krásných příběhů.